Nejdůležitější otázka tvého života
Každý se chce cítit dobře. Všichni chtějí žít bezstarostný, šťastný a snadný život, zamilovat se a mít úžasný sex a vztahy, vypadat dokonale a vydělávat hodně peněz a být populárním, respektovaným a obdivovaným, a vůbec, být drsňákem, po jehož příchodu do místnosti se lidé rozestoupí jako Rudé moře.
Každý by to chtěl – je totiž snadné a příjemné to chtít.
Pokud se tě zeptám „Co chceš od života?“ a ty odpovíš něco ve smyslu „Chci být šťastný a mít skvělou rodinu a práci, kterou miluji“, je to tak častá odpověď, že vlastně nic neznamená.
Zajímavější otázkou, o které jsi možná ještě nikdy nepřemýšlel, je „Jakou chceš ve svém životě bolest?“ Pro co jsi ochotný bojovat? Protože právě to se zdá být důležitějším faktorem, který rozhoduje o tom podobě našeho života.
Každý chce mít úžasnou práci a finanční nezávislost, ale ne každý chce trpět a projít šedesátihodinovým pracovním týdnem, dlouhým dojížděním, otravným papírováním, firemním žebříčkem a stísněností stěn pracovního prostoru. Lidé chtějí zbohatnout bez rizika, bez obětí, bez odkládání potěšení, což je předpokladem shromažďování majetku.
Každý chce mít fantastický sex a perfektní vztah, ale ne každý chce zažít složité rozhovory, trapná ticha, zraněné pocity a emoční psychodrama – to, co je třeba překonat. A tak lidé sníží očekávání. Usadí se a dlouhá léta uvažují „Co kdyby?“, dokud se ta otázka nepromění v „To je opravdu všechno?“ A když jdou právníci po práci domů a ve schránce je příkaz k placení alimentů, lidé říkají „Proč se mi to děje?“ Pokud to není proto, že před dvaceti lety snížili své standardy a očekávání, proč tedy?
Je to z toho důvodu, že štěstí vyžaduje boj. Vše pozitivní je jen vedlejším efektem zvládání toho negativního. Negativním zkušenostem se můžeš vyhýbat jen po určitou dobu, dokud se v tvém životě opět hromadně neobjeví.
V jádru lidského chování jsou naše potřeby víceméně podobné. Pozitivní zkušenosti se zvládají lehce. Dle definice jsou to právě negativní zkušenosti, se kterými bojujeme. To, co chceme od života, není dáno dobrými pocity, které chceme zažít, ale špatnými pocity, které jsme schopni a ochotni zvládnout, abychom se dostali k těm dobrým pocitům.
Lidé chtějí skvělé tělo. Ale to nezískáš, pokud si skutečně neceníš bolesti a fyzického stresu, který se dostavuje s pobytem v posilovně, hodinu po hodině. Nezískáš jej, pokud nemáš rád počítání, kalibrování a plánování své stravy na malé porce.
Lidé chtějí začít podnikat nebo se stát finančně nezávislými. Ale úspěšným podnikatelem se nestaneš, pokud nepřijdeš na způsob jak si cenit rizika, nejistot, opětovných neúspěchů a šíleného počtu odpracovaných hodin strávených na něčem, o čem vůbec netušíš, jestli uspěje.
Lidé chtějí partnera, manžela/choť. Ale do svého života nepřitáhneš nikoho skvělého, pokud si nebudeš cenit emočních turbulencí, které přicházejí s každým odmítnutím, sexuálního napětí, které není nikdy uvolněno a zírání na mobil, který nikdy nezazvoní. Je to vše součástí hry o lásku. Nemůžeš vyhrát, pokud nebudeš hrát.
Co rozhoduje o tvém úspěchu není „Co si chceš užít?“ Otázka je „Kterou bolest chceš vydržet?“ Kvalita tvého života není daná kvalitou tvých pozitivních zkušeností, ale kvalitou tvých negativních zkušeností. A naučit se zvládat negativní zkušenosti znamená naučit se zvládat život.
Všude poletuje spousta mizerných rad, které říkají „Stačí to jen dostatečně chtít!“
Každý něco chce. A každý chce něco dostatečně. Lidé si jen nejsou vědomi toho, co chtějí, nebo spíše toho, co chtějí „dostatečně“.
Protože pokud chceš ve svém životě výhody, musíš chtít také výdaje. Pokud chceš výstavní tělo na pláž, musíš také chtít pot, bolest, brzká rána a kručení v břiše. Pokud chceš jachtu, musíš také chtít práci do pozdní noci, riskantní obchodní tahy a možnost naštvat pár desítek tisíc lidí.
Jestliže chceš něco měsíc po měsíci, rok po roce a přesto se nic neděje a ty se k tomu ani nepřiblížíš, pak je to, co chceš, možná jen fantazií, idealizací, reklamou, falešným slibem. Možná to, co chceš, není to, co chceš, ale spíše si jen užíváš pocitu chtění. Možná tu věc ve skutečnosti vůbec nechceš.
Občas se ptám lidí „Jak chceš trpět?“ Tito lidé jen nechápavě potřesou hlavou a dívají se na mě, jako kdybych měl dvanáct nosů. Ale já se ptám, protože mi to o tobě řekne daleko více než tvé sny a fantazie. Protože něco si vybrat musíš. Nemůžeš mít život bez bolesti. Všechno nemůže být růžové. A v důsledku je to ta těžká otázka, na které záleží. Uspokojení je lehkou otázkou. A většina z nás má podobnou odpověď. Zajímavější otázkou je bolest. Jakou bolest chceš ve svém životě snášet?
Odpověď na tuto otázku tě někam dostane. Je to otázka, která může změnit tvůj život. Je tím, co dělá mě mnou a tebe tebou. Je to otázka, která nás definuje a rozděluje a v důsledku nás spojuje.
Během mého dospívání jsem fantazíroval o tom, že budu muzikantem, přesněji rockovou hvězdou. Kdykoliv jsem slyšel nějakou drsnou kytarovou skladbu, zavřel jsem oči a představoval jsem si, jak ji hraji na pódiu za řevu davu. Lidé šíleli, když viděli, jak jsem hrábl do strun. Ta představa mě dokázala zaměstnat na několik hodin. Toto fantazírování pokračovalo během vysoké školy, i poté co jsem opustil hudební školu a přestal vážně hrát. I tehdy jsem nikdy nepochyboval o tom, že budu hrát před ječícím davem, bylo to jen otázkou času. Vyčkával jsem, abych do toho mohl investovat dostatek času a snahy. Nejprve jsem musel dokončit školu. Poté jsem musel vydělat peníze. Poté jsem si musel najít čas. A potom… potom nic.
Navzdory tomu, že jsem o tom fantazíroval přes půl mého života, ta skutečnost nikdy nenastala. A stálo mě dost času a negativních zkušeností konečně zjistit, proč; ve skutečnosti jsem to nikdy nechtěl.
Zamiloval jsem se do výsledku, do té představy jak stojím na pódiu, dav jásá, já jedu na kytaru a vlévám srdce do každé skladby, kterou hraji, ale nezamiloval jsem se do cesty k výsledku. A z toho důvodu jsem neuspěl. Opětovně. Sakra, vždyť já se ani nesnažil natolik, abych pořádně selhal. Ani jsem se o to pořádně nepokusil.
Každodenní dřina cvičení, skládání skupiny a zkoušení, hledání míst k vystoupení a hledání lidí, kteří přijdou fandit a ne se jen opít. Prasklé struny, rozbitý lampový zesilovač, tahání osmnácti kilo aparatury do zkušebny a ze zkušebny bez auta. Je to sen na vrcholku hory a cesta k němu vede dlouhá. A mně dlouho trvalo zjistit, že nerad šplhám. Jen jsem si rád představoval, jak asi vypadá vrcholek.
Naše kultura by řekla, že jsem nějakým způsobem zklamal sám sebe, že jsem se vzdal nebo že nestojím za nic. Komunita svépomoci by řekla, že jsem nebyl dostatečně odvážný, odhodlaný, nebo že jsem si nevěřil. Podnikatelé a lidé ze start-upů by řekli, že jsem utekl od mého snu a vrátil jsem se raději k pohodlí společenských norem. Doporučili by mi denně si opakovat, co chci nebo se přidat k nějaké skupině nebo něco takového.
Ale pravda není tak zajímavá. Myslel jsem si, že něco chci, ale ukázalo se, že vlastně ne. Konec.
Chtěl jsem odměnu, ale nechtěl jsem úsilí. Chtěl jsem výsledek, ale ne cestu. Zamiloval jsem se ne do boje, ale do vítězství. A život takto nefunguje.
To, kdo jsi, je definováno hodnotami, pro které jsi ochotný bojovat. Lidé, kteří si užívají námahy v posilovně jsou těmi, kteří mají dobrou fyzičku. Lidé užívající si přesčasy a politiku korporace jsou těmi, kteří jsou povýšeni. Lidé, kteří si užívají stres a nejistotu životního stylu hladovějícího umělce jsou nakonec těmi, kteří to v uměleckém světě dotáhnou daleko.
Nejde tady o sílu vůle, nebo o zatínání zubů. Není to jen další připomínka toho, že bez bolesti není štěstí.
Je to ta nejjednodušší a základní součást života – naše boje určují nás úspěch. Takže si je vybírej moudře, můj příteli.
Přeložil Maragion