Proč Mám Nevymáchanou Pusu

„Používej slušnější jazyk. Buď příkladem. Měl bys používat lepší slova než k****. Můžeš předávat dobré poselství, ale slova která používáš dobrá nejsou!“

„Někdo mi poslal tvůj příspěvek o „Hledání své vášně“. Byl dobrý, ale napsaný celkem neslušně. Prosím vynech tu sprostou mluvu a možná získáš více čtenářů.“

„Musíš používat takové hrozné výrazy? Rozšiř si svůj slovník! Mohl bys být dobrým autorem, kdybys psal slušněji.“

Když jsem začal v roce 2007 blogovat, snažil jsem se prostě psát stejně jako jsem mluvil. Upřímně. Jasně. A se spoustou nadávek.

Měl jsem nevymáchanou pusu. Občas jsem mohl být vulgární a hrubý. Pravděpodobně jsem napsal spoustu věcí, u kterých bych se dnes za sebe styděl. Ale byl jsem mladý a mé jediné čtenáře tvořilo pár mých kamarádů. Takže to bylo jedno.

Ale postupem času se mé články stávaly populárnějšími a zároveň s tím začalo přibývat stížností. Nejprve to byl jen pramínek několika zpráv. Ale s moji rostoucí popularitou se z toho pramínku stál proud řečí jako „Copak nedokážeš říct něco lepšího?“ a „Taková slova používají jen hlupáci, které nenapadá nic jiného!“

Zeptal jsem se sám sebe na dvě vážné otázky: 1) Poskytuje mi takový druh mluvy nějaké výhody a pokud ano, jaké? A 2) Stojí za to odcizit si mnoho lidí kvůli slovům která používám?

A jak můžeš pravděpodobně kurva říct, odpověděl jsem si na výše zmíněné 1) ano a 2) ano, ať jdou do prdele.

Mé důvody vysvětlím za okamžik.

Ale nejprve se chci na chvíli zastavit a věnovat se těm nejdebilnějším z debilních stížností týkající se vulgárního jazyka: sprostá slova nemají v jazyce význam a používají je jen lidé, kteří jsou příliš líní na to, aby přišli na něco jiného a lepšího.

Proč na sprostých slovech záleží

Buďme na chvíli upřímní: sprostá slova jsou prostě jen slova. To co je činí urážlivými nebo neurážlivými nemá žádnou pevnou logiku.

Sprostá slova existují v každém jazyce a jejich síla není vždy stejná. Říct o něčem anglicky že je to „zkurvené“ (fucked up), je obecně daleko méně vhodné, než říct to samé v brazilské portugalštině nebo španělštině. Na druhou stranu, říct někomu že je kretén (asshole) nebo děvka (bitch) je v angličtině považováno za celkem slabé, zatímco v románských jazycích je to daleko urážlivější.

To samé platí dokonce i v rámci jednoho jazyka. Například slovo kunda (cunt) je ve Velké Británii nebo v Austrálii žertovně používáno mezi přáteli. Ale řekni to lidem ve většině státu Severní Ameriky a můžeš si být jistý že jim více nebo méně spadne čelist. Ono slovo začínající na „c“ je vlastně mnoha Američany považováno za to nejsprostější a nejurážlivější, co můžeš v současnosti říct.

Význam slov se mění a vyvíjí a to platí i pro jejich míru urážlivosti. V angličtině 17. století bylo slovo okupovat (occupy) považováno za neskutečně urážlivé. Podle všeho bylo tehdy jeho jediným významem okupace něčí vagíny. A dnes okupujeme1 mnoho věcí… okupujeme (zabíráme) Wall Street, záchody v letadlech, parkovací místa, sedadla v autobusech a mimo jiné samozřejmě také vagíny ostatních lidí.

Slova jako „negr“ (nigger) a „buzerant“ (faggot) s námi dnes trhnou. Ale před několika generacemi byla hojně používaná a akceptovaná. Tato slova se dnes stala urážlivými, protože se změnila naše kultura a hodnoty. Kdysi bylo víceméně v pořádku chovat se k černochům nebo k homosexuálům jako ke špíně. Dnes je to obecně odsuzováno.

A tak by to mělo být. Protože to je skutečná role sprostých a urážlivých slov – tvoří hranici mezi tím co je kulturou obecně považováno za „přijatelné“ a „nepřijatelné“.

To je smysl vulgarit. Je to skupina slov nebo myšlenek, u kterých se společnost shodla na tom, že jsou ‚nevhodné‘ a ‚nežádoucí‘. Jsou to slova, která jsou určena jako zbraně k ubližování nebo hanobení ostatních lidí. Jsou to slova naostřena společností a připravená ke krájení.

A proto má vulgární mluva důležitý sociální účel. Zdůrazňuje to, co je společností přijímáno jako „normální“ a „správné“ a zároveň ti poskytuje slova, která mohou být občasně použita k šokování nebo hanobení ostatních tak, že opět zapadnou do řady. Sprostá slova označují nekonformní myšlenky. A tak mají tendenci šokovat a upoutat pozornost. A když jsou vědomě použita, mají moc zpochybňovat nebo dokonce zvrátit současný stav.

Myšlenka, že sprostá slova nemají žádnou literární hodnotu, je hovadina

Vezmi si například tento titulek. Mohl jsem stejně tak dobře napsat „Myšlenka, že sprostá slova nemají žádnou literární hodnotu, je nesmyslná.“ Nebo „Myšlenka, že sprostá slova nemají žádnou literární hodnotu, je nepravdivá“. To první by bylo příliš neoriginální. To druhé by bylo nudné a akademické.

Použitím slova „hovadina“ jsem dosáhl několika věcí, kterých bych s jiným slovem nedosáhl. Zaprvé, ironie. Sprostá slova vytvářejí mnoho příležitosti pro použití ironie.

Je to ten rozdíl mezi tím když řekneš „Jsem sofistikovaný člověk“ a „Jsem kurva sofistikovaný člověk“. První věta je jednoduché tvrzení, které pravděpodobně utrousil nějaký blbec s pletenou vestou a mocha frappucinem v ruce.

Druhá věta využívá ironii – sofistikovaný člověk nemá používat sprostá slova – a pak sděluje to, že daný člověk má sebeuvědomělou a sebepodceňující povahu. To je zcela nová vrstva významu a to vše jen za pomoci jednoho sprostého slova začínajícího na „k“.

Stejně jako u ostatních kategorií slov existuje několik druhů sprostých slov. Silné a pikantní vulgarity často zbytečně přebijí ostatní slova. Ale „urážlivé“ slovo použité střídmě a s řádnou znalostí může dodat větě význam, který předtím neexistoval.

Ale další, důležitější věcí je, že sprostá slova upoutávají pozornost. Naznačují něco extrémního nebo urgentního. Šokují a donutí nás soustředit se a brát něco vážně.

Proto puberťáci tak rádi házejí sprostými slovy za pochodu. Chtějí pozornost. Ale jen protože je nějaké slovo často použito špatně nutně neznamená, že nemůže být použito dobře.

Když jde o osobní rozvoj, když jde o životně důležitá témata jako například sebeúcta, identita, motivace, účel, vášeň, jakákoliv změna, to všechno už dle definice vyžaduje jistou míru šoku a nepohodlí. Ve skutečnosti se dá říct, že smysl praktikování osobního rozvoje je vystavovat se nejistotě a nepohodlí. A hrubé výrazy jsou jedním z mnoha nástrojů, které k tomu úmyslně využívám.

Například před pár týdny jsem napsal článek o „hledání své vášně“. Jeho součástí je následujících pár vět:

Je to přímo před tebou, jen se tomu vyhýbáš. Z nějakého důvodu se tomu vyhýbáš. Říkáš si „No jo, miluji komiksy, ale to se nepočítá. Komiksy člověka neuživí.“

Jdi do hajzlu, zkusil jsi to vůbec?

Obdržel jsem spoustu emailů o tom jak věta „Jdi do hajzlu, zkusil jsi to vůbec?“ změnila postoj mnoha lidí k sobě samotným, ke svým vášním a životům. Více emailů, než u jakékoliv jiné věty, kterou jsem v několika posledních měsících napsal.

A víš proč? Protože je to zasraně brutální. Bolí to, když si to přečteš. Pokud jsi tou osobou, tím člověkem, který dlouhé roky odkládá vše co jej zajímá, tak ti ta věta, ten způsob jakým jsi k ni doveden jako prase k hromadě hnoje, dá pořádnou facku.

A občas v životě potřebujeme dobře načasovanou facku více než cokoliv jiného.

Ale ta facka se nemůže stát bez onoho „Jdi do hajzlu…“. Nemůžeš říct „Hej kámo, zkusil jsi to vůbec?“ nebo „Hej hlupáčku, zkusil jsi to vůbec?“ Nefunguje to.

Potřebuješ ten šok. Ten pocit nutnosti. Ten krok mimo hranici toho, co je vhodné a přijatelné. Jinak to prostě nefunguje.

V tomto duchu se to nejurážlivější a nejvíce šokující může stát tím nejvíce posilňujícím a nejvíce motivačním. Existuje důvod, proč lidé v armádě vrhají nadávky jako bomby z letadla nad Berlínem v roce 1945 – protože použitá mluva se musí rovnat intenzitě vrhání skutečných bomb.

Existuje důvod, proč ti nejlepší stand-up komikové – Richard Pryor, George Carlin, Bill Hicks, a jiní – všichni používali sprostou, odpornou řeč. Šokovalo tě to tak, že jsi jim věnoval pozornost, a vytvářelo to nejistotu a nepohodlí nutné k použití toho nejlepšího humoru.

Není důvod, proč by to samé nemělo platit pro osobní rozvoj. Vlastně to samé musí platit pro osobní rozvoj.

Nedávno jsem viděl článek, který minulý rok koloval po internetu. Napsal jej veterán z Iráku sloužící u námořnictva. Psal o jeho známém, chlápkovi ve stejné jednotce, jehož tělo bylo popáleno ohněm. Obličej toho chlapa byl naprosto znetvořený, pokrytý jizvami a spáleným masem. Stačilo se na něj podívat a ucukl jsi. A přesto byl žoviální a temperamentní a zdálo se, že žije s vnitřní svobodou, kterou si většina dovede jen těžko představit.

Autor článku psal o svých zkušenostech s tímto člověkem, protože chtěl upozornit na všechnu tu politickou korektnost, „bezpečné prostory“ a další kraviny, které se v posledních několika letech vynořily, obzvláště na kampusech univerzit. Argumentoval tím, že jediný způsob jak vyléčit bolest je pocítit ji. Jediný způsob jak překonat zranění je být schopen o něm mluvit a smát se mu. Jediný způsob jak se vyrovnat se ztrátou je přenést se přes ni a žít navzdory ni.

A v tom článku se podělil o to nejdůležitější zjištění, ke kterému se dostal díky času strávenému se smaženým mariňákem a svým vlastním zkušenostem z boje: pošli svoje trauma do prdele.

Ano. Pošli svoje trauma do prdele.

Tehdy mě to taky hodně zarazilo. Na první pohled se to zdá být tak nevhodné. A přesto je to to nejvhodnější, co k danému tématu můžeš říct. Vlastně ani není nic moc jiného, co by se dalo dodat.

Není to „zapomeň na svoje trauma“, nebo „překonej svoje trauma“, nebo „buď lepším člověkem navzdory tvému traumatu“, nebo „zůstaň na sluníčkové straně a splň si všechny své sny a kup si ten krásný dům který jsi vždy chtěl a ignoruj svoje trauma.“ Prostě jej pošli do prdele. Pošli svoje trauma do prdele.

To „pošli do prdele“ je nezbytné. Naznačuje to vztek. Naznačuje to nutnost. Demonstruje to vyšší moc a naznačuje nadvládu nad bolestí, která tě vždy brzdila.

Šokuje tě to a přiměje tě to uvažovat o bolesti takovým způsobem, jakým jsi o ni nejspíš ještě nikdy neuvažoval.

To je síla dobře použité vulgarity. Z toho důvody existovala po desítky tisíc let v každém jazyce a existovat bude. A také proto budou sprostá slova stále využívána jako nástroj k vypořádání se s bolestí a nepříjemností života. Protože jako lidé potřebujeme nepohodlná slova k tomu, abychom se mohli vyrovnat s nepohodlnými tématy. Protože tato slova nám pomáhají přiblížit se k těmto tématům a smířit se s nimi. Protože do hajzlu s tou bolestí. Do prdele s tou nepříjemností. A pokud jsi uražený, tak do hajzlu i s tebou, když už jsme u toho.

Myslím to samozřejmě tím nejvíce milujícím možným způsobem. Jdi do hajzlu. Protože pokud se nedokážeš přenést přes slovo o několika hláskách a nevidíš význam a záměr, ve kterém je obaleno, pak pravděpodobně stejně nejsi tím, pro koho píšu.

(originální článek)

Přeložil Maragion