Vše co jsi kdy chtěl vědět o prokrastinaci, ale byl jsi příliš líný na to přijít sám

Musím ti sdělit něco důležitého. Něco opravdu důležitého. Tak důležitého, že to změní tvůj život, tvoji perspektivu, tvé vidění reality. Zaneřádíš si kvůli tomu spodky a zavoláš své matce, tak moc je to důležité.

Ale zrovna teď se mi o tom nechce psát. Tak se raději podívejme na video chlápka, co zvedá obouruční činku zatímco dělá roznožku:

Ááááá najednou jsem motivován. Tak jo, pojďme na to!

Je to ironické, ale poslední dva dny jsem prokrastinoval zatímco jsem psal článek o prokrastinaci. Zažil jsem snad všechny typické příznaky. Věnoval jsem pozornost jiné, méně důležité práci. Dával jsem si „přestávky“, které trvaly zhruba o tři hodiny déle, než měly. Měl jsem i tu situaci, kdy jsem seděl u Facebooku, zavřel jsem jej, otevřel jsem nové okno a instinktivně jsem do něj zase napsal Facebook.

Kdybych měl moji prokrastinaci vyjádřit grafem, vypadal by nějak takto:

Červený sloupec zahrnuje všechny negativní pocity, které zažívám, když mám zvednout můj tlustý zadek a dělat něco produktivního. To jsou věci jako nedostatek spánku, mentální únava, několik osobních problémů, které odvádějí moji pozornost, nejistota z toho, jestli bude výsledek mé práce dobrý, nebo ne – jestli lidé výsledný článek budou nenávidět, říkat mi nehezkými jmény a psát komentáře znevažující moji matku, atd.

Zelený sloupec zahrnuje všechny pozitivní pocity, které jsou spojeny se psaním tohoto veledíla. Pocity jako potěšení z kreativity, úleva z toho že už je to hotovo, chichot během přehnaného užívání toaletního humoru, vědomí že jsem pomohl lidem, prostá radost ze psaní, a tak dále.

Jak vidíš, červený sloupec – všechny zkombinované negativní pocity – je vyšší, než zelený sloupec – všechny zkombinované pozitivní pocity. Výsledkem tedy je, že nenapíšu ani posranou řádku. Místo toho vysedávám na YouTube, na Facebooku, pak si zdřímnu a věnuji až příliš mnoho času tomu, abych se naučil, jak dělat ošklivé sloupcové grafy se smajlíky1.

A tak místo sepsání toho slíbeného života-měnícího, spodky-špinícího, na-matku-řvoucího článku plného psycho-spirituálních orgií životních rad sedím tady a analyzuji moji vlastní zdechlost.

Ale takové je být člověkem.

Výše zmíněný graf je zjednodušený, ale v podstatě vysvětluje, proč často neuděláme něco, co bychom udělat měli. Povýšení, o které si nikdy neřekneš. Atraktivní osoba, kterou nikdy nepozveš na rande. Matka, které vždy zapomeneš zavolat. Článek, který se neobtěžuješ napsat. Nepříjemné pocity spojené s těmito věcmi převažují nad příjemnými, a tak se jim vyhýbáme i přes riziko zhoršení našich životů.

Tato rovnice příjemných/nepříjemných pocitů se často nezmění až do poslední chvíle, do poslední noci před termínem, kdy ti na krk dýchá hrozba naprostého selhání, nebo po tobě začne někdo řvát. V tu chvíli pozitivní pocity spojené s úkolem převáží ty negativní. Bude otravnější daný úkol neudělat, než udělat. A právě tehdy ten úkol splníš.

Typické způsoby boje s prokrastinací

Existuje několik strategií, které tvůj mozek „podvedou“ a přimějí k tomu, aby udělal něco, co vlastně udělat nechce 2.

Jednou z těchto strategií je vytvořit něco, čemu se občas říká „prostředí nevyhnutelnosti“. To znamená, že prostě vytvoříš prostředí, kde je těžší danou věc neudělat než udělat.

Například když chceš zhubnout, můžeš si koupit vybavení za několik tisíc a domluvit si cvičení pod dohledem trenéra na příštích deset týdnů. V tu chvíli nepříjemný pocit z toho, že jsi vyplýtval peníze a nedostavil se na domluvená cvičení převáží nepříjemný pocit ze zvednutí svého zadku a cvičení v posilovně.

Já jsem v podstatě dostudoval vysokou školu jen proto, že jsem se každý den donutil jít do knihovny. Přišel jsem na to, že když jsem tam, tak se dříve nebo později prostě začnu učit. Kdybych šel domů, tak bych proflákal celý týden.

This is how I studied

Nejlepší trik pro produktivitu: spi v knihovně.

Další obvyklou strategií je něco, čemu říkám princip „Udělej něco“. Princip „Udělej něco“ jednoduše říká, že pokud chceš něco udělat – cokoliv – tak začni s nejjednodušší části daného úkolu.

Prokrastinoval jsem u psaní tohoto článku, takže jsem si řekl, že si otevřu prázdný dokument a napíšu první větu. A světe div se, jakmile se přiměješ napsat první větu, dalších 40 už jde celkem snadno.

To samé platí i pro příklad s cvičením. Prostě si řekni, že se oblečeš do svého tréninkového outfitu. To je snadné. Jakmile už jsi takto oblečený, budeš si připadat jako blbec, když nepůjdeš cvičit. Takže půjdeš cvičit.

Princip „Udělej něco“ využívá faktu, že akce je příčinou a zároveň důsledkem motivace. Jakmile uděláš jednu malou věc, nabereš spád, který ti usnadní plnění dalších úkolů.

Ale zatímco jsou tyto strategie sexy a můžeš díky nim dostat chuť mnout si bradavky kokosovým máslem, nevyřeší jádro tvých problémů s prokrastinací.

Počkej ještě s tím mnutím bradavek, tvé problémy s prokrastinací ještě nejsou vyřešeny.

Počkej ještě s tím mnutím bradavek, tvé problémy s prokrastinací pořád nejsou vyřešeny.

Jsou to jen náplasti. Pomohou ti být produktivní do konce dne, ale nevyřeší tvůj celoživotní problém s leností.

Protože pokud jsi jako většina lidí, budeš zažívat prokrastinaci znovu a znovu. Neustále. A to proto, že se pod tím vším skrývá hlubší problém.

Hlavní příčina prokrastinace

Takže asi nějak takto. Když se jedná o něco hloupého a prostého, jako například vynesení odpadků, všichni víme, proč prokrastinujeme. Odpadky jsou na nic. Hrozně smrdí. Je otravné je vzít a jít s nimi ven. Jsme líní. A tak dále.

Obvykle se necítíme dostatečně motivování, dokud náš koš nepřetéká a nešíří po celém domě sladký zápach hnijícího masa. Až tehdy s tím něco uděláme.

Ale co vážné, osobní záležitosti? Hledání nové práce. Rozchod s přítelem. Začátek online podnikání. Sepsání magisterské práce. Rozhovor s přítelkyní o tvém genitálním oparu.

To všechno jsou hluboce emoční a stresující události. A tak můžeme vyvinout až extrémní úsilí se jim vyhnout a prokrastinovat dny, týdny, dokonce i měsíce a roky, přestože víme, že je to to nejlepší, co můžeme udělat. Cítíme se, jako bychom se nemohli pohnout z místa.

Tento druh prokrastinace – „Ach, jednoho dne se vrátím do školy a získám titul“ – pokračuje dál a dál a mučí nás, a přesto se ten zelený a červený sloupec nikdy nepohnou tak, abychom to byli schopni udělat.

Je to z toho důvodu, že se pod naší nejhorší prokrastinací skrývá hluboce ukrytý strach, který časem nezmizí. Možná je to strach ze selhání. Možná je to strach z úspěchu. Možná je to strach ze zranitelnosti. Nebo je to možná strach z toho, že ublížíš někomu jinému.

Tak či tak se za tímto druhem prokrastinace vždy skrývá strach. Když není prokrastinace zakořeněna v nějaké drobné nepříjemnosti, je zakořeněna vždy v nějaké podobě strachu a ničí ti život.

Ale odkud ten strach pochází?

Mansonův zákon vyhýbání

Pravděpodobně jsi už slyšel o Parkinsonově zákonu. Říká, že „Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času.“ Takže ať už máš na dokončení svého projektu dva týdny, nebo dva dny, vždy ti bude připadat, že budeš potřebovat veškerý čas, který máš k dizpozici.

Nepochybně jsi také slyšel o Murphyho zákonu, ono nesmrtelné „Co se může pokazit, to se pokazí“.

Příště, až budeš na nějakém nóbl koktejlovém večírku a budeš chtít na někoho udělat dojem, zkus mu předhodit Mansonův zákon vyhýbání.3 Cože? Že jsi nikdy neslyšel o Mansonově zákonu? Samozřejmě že ne, práce jsem ho vymyslel. Koukej:

Čím více něco ohrožuje tvoji identitu, tím více se budeš vyhýbat tomu, abys to udělal.

To znamená, že čím více bude něco ohrožovat tvůj pohled/názor na sebe sama, tím více budeš prokrastinovat a tím je menší šance, že to nakonec uděláš.4

Bláznivé na Mansonově zákoně je to, že se dá v životě jedince aplikovat na dobré i špatné věci. Vydělat milion dolarů může ohrozit tvoji identitu stejně tak jako přijít o všechny peníze. Stát se slavnou rockovou hvězdou může ohrozit tvoji identitu stejně jako přijít o práci. To vysvětluje, proč se lidé bojí úspěchu. Je to ze stejného důvodu jako ze selhání – ohrožuje to to, kým nyní jsou a co nyní vědí.

Odkládáš psaní svého vysněného scénáře, protože by to zpochybnilo tvoji identitu pojišťováka. Nemluvíš se svým manželem o zpestření života v posteli, protože to by zpochybnilo tvoji identitu hodné, morální ženy. Neřekneš svému příteli, že jej už nechceš vidět, protože je to v rozporu s tvoji identitou milého, odpouštějícího člověka.

To všechno jsou dobrá a důležitá rozhodnutí, které neustále odkládáme, protože ohrožují to, jak se vidíme a jak se cítíme. Zní to šíleně, ale je to pravda.

Měl jsem přítele, který velmi dlouhou dobu mluvil o tom, že svá výtvarná díla dá na internet a zkusí se stát profesionálním (nebo alespoň částečně profesionálním) umělcem. Mluvil o tom roky. Šetřil peníze. Dokonce i vybudoval několik stránek a nahrál na ně své portfolio.

Ale nikdy se do toho nakonec nikdy nepustil. Vždy se našel nějaký důvod. Rozlišení jeho práce nebylo dost dobré. Nebo zrovna namaloval něco lepšího. Nebo právě nebyl v situaci, kdy by tomu mohl věnovat dostatek času.

Uběhly roky a on to nikdy neudělal. Proč? Protože navzdory tomu, že o tom snil, možnost stát se umělcem ohrožovala jeho identitu člověka, který není umělec a se svými díly není zranitelný vůči kritice zvenčí.

Měl jsem jiného přítele, který vždycky vymetal večírky a naháněl holky. Ale po letech „divokého života“ byl osamocen, v depresi a nezdravý. Chtěl se toho vzdát. S hlubokou závistí mluvil o nás, lidech ve vztazích, protože jsme byli „usedlejší“ než on. A přesto se svého života nikdy nevzdal. Roky pokračoval v prázdných, prohýřených nocích, zatímco do sebe lil jednu lahev za druhou. Vždy měl nějakou výmluvu. Vždy měl důvod, proč to nemohl omezit.

Příliš to ohrožovalo jeho identitu. Jeho identita Večírkáře byla vším, co znal. Vzdát se ji by bylo jako spáchat psychologické harakiri.

Všichni máme určitá přesvědčení o sobě samých. A obecně se je snažíme chránit. Takže pokud budu věřit, že jsem milý člověk, budu se vyhýbat situacím, které by mohly tomuto přesvědčení potenciálně odporovat. Pokud budu věřit, že jsem úžasný kuchař, budu vyhledávat příležitosti, při kterých si to budu moci dokázat znova a znova.

Často jsou pro nás nejtěžší věci v životě plné emočního odporu. Ať už jde o to studovat a získat lepší známky, konečně se přestěhovat z rodného města nebo začít sepisovat ten nápad, o kterém všem pořád povídáš. Těmto věcem se vyhýbáme, protože nějakým způsobem ohrožují/odporují přesvědčením, které máme o sobě samých. Tenhle puberťák se neučí, protože věří, že je rebel a samotář. Tamten muž nechce opustit své rodné město, protože tajně věří tomu, že není dostatečně dobrý, aby uspěl kdekoliv jinde. Tahle žena si nikdy nesedne a nezačne psát knihu, protože, jaká ironie, možnost selhání by ohrozila její víru v to, že je chytrá a schopná všeho.

Pokud budeš věřit tomu, že jsi dobrý pouze v hraní her, budeš se vyhýbat všemu, co se her netýká.

Přesvědčení má vždy přednost. Dokud nezměníme náš pohled na sebe sama, to v co věříme že jsme a nejsme, nemůžeme přijmout rozhodnutí a chování, kterému se tak vyhýbáme.

Nenápadné nebezpečí pozitivního smýšlení

Když píšu články, stává se mi taková zábavná věc. Čím více myslím na to, jak moc úžasný článek napíšu, tím více prokrastinuji a tím těžší je jej skutečně napsat.

A naopak, když je mi jedno, jestli bude nějaký článek skvělý, nebo ne, přijde mi, jako by se „psal sám“ a většinou také sklidí skvělý ohlas.

Něco podobného jsi pravděpodobně už v nějaké oblasti svého života zažil. Čím více ti záleží na výsledku, tím těžší ti přijde jej dosáhnout. Čím více je ti to jedno, tím více ti to přirozeně jde.

Je to tak trochu naopak. Čím více se snažím přesvědčit sám sebe, že jsem geniální spisovatel a že musím ostatním sdělit něco důležitého, tím více prosté psaní článku ohrožuje moji identitu a tím více u psaní prokrastinuji.

Zatímco když věřím tomu, že jsem prostě nějaký náhodný chlápek, co píše slova na papír, mé psaní nic neohrožuje a přestanu tak prokrastinovat.

Tohle je jeden z mnoha způsobů, jak nás může pozitivní smýšlení ve skutečnosti sabotovat. Většina lidí přistupuje k hluboko zakořeněné prokrastinaci tak, že sami k sobě mluví pozitivně.

„Ale no tak, to zvládneš. Jsi tak chytrý. Tak úžasný. Můžeš udělat cokoliv.“

Ale čím více budeš k sobě takto promlouvat, tím více tvoje identita přilne k superlativům jako „nejchytřejší“ a „nejúžasnější“ a tím více je jakákoliv činnost schopna ohrozit toto přesvědčení.

A protože činnost ohrožuje tvé nové přesvědčení, že jsi úžasná, perfektní sněhová vločka, budeš mít daleko menší motivaci se skutečně zvednout a něco udělat.

Řešení: Zabij se (obrazně, samozřejmě)

V budhismu se klade důraz na upuštění od konceptu, že vůbec existujeme.5 To znamená, psychologicky řečeno, že tvoje představa o tom, kým jsi „ty“, je tvořena v průběhu tvého života spoustou náhodných věcí. Budhismus tvrdí, že tě to ve skutečnosti uvězňuje a že je lepší se toho vzdát.

Zní to praštěně, ale má to jisté psychologické výhody.6 Když upustíme od našich báchorek, které si o sobě samých vykládáme, osvobodíme se a můžeme začít konečně jednat (a selhat) a růst.

Když si manželka přizná „Víš, možná nejsem skvělá žena nebo dobrá ve vztazích“, tak je najednou volná a může ukončit své špatné manželství. Už nemá identitu, kterou by chránila.

Když si student přizná „Víš, možná nejsem rebel, možná mám jenom strach“, osvobodí se a může být opět ambiciózní. Už nemá důvod cítit se ohroženě.

Když si pojišťovák přizná „Víš, možná že na mých snech nebo na mé práci není nic unikátního nebo zvláštního“, tak může svobodně zkusit štěstí se svým scénářem a někam dospět.

Z toho důvodu mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu: Na tobě a tvých problémech je jen pramálo zvláštního.

Mé doporučení: definuj se běžnými a obecnými termíny. Vyber si nevidět sebe sama jako vycházející hvězdu nebo nedoceněného génia. Vyber si nevidět sebe sama jako nějakou hroznou oběť, nebo příšerného smolaře. Místo toho pohlížej na snaž vystihnout sebe sama několika jednoduchými slovy: student, partner, přítel, tvůrce.

Často to znamená vzdát se grandiózních a příjemných představ, které o sobě máš: že jsi výjimečně inteligentní, neobyčejně nadaný, nebezpečně přitažlivý nebo obzvláště trápený tak, jak si to nikdo jiný nedokáže představit.

Rádi si takové věc namlouváme. Cítíme se díky nim dobře. Ale také nás brzdí.

Definuj sebe sama v co možná nejobyčejnějších a nejjednodušších slovech. Protože čím vzácnější a specifickou identitu si zvolíš, tím více tě vše začne ohrožovat. A s hrozbou vždy přichází vyhýbání, strach a prokrastinace u všech věcí, na kterých záleží.

(originální článek)

Přeložil Maragion